Ne my jim, ale oni nám!

Jezdím jako dobrovolník každý rok na týdenní tábor s dětmi s postižením. Někteří mí přátelé a známí mi vypráví o tom, jak je to záslužná činnost, jak oni by to nezvládli a jak je úžasné, že tam jezdím. Nesmysl! Nemyslím, si, že by jeden týden v roce byl něco extra super, obdivuju spíš lidi, kteří pomáhají ostatním po celý rok, lidi, kteří si pomoc potřebným vybrali jako své životní poslání.

Přesto je pro mě týden strávený na tomto trochu speciálním táboře velmi důležitou součástí roku. Z tohoto týdne plného zážitků čerpám energii do svých všedních dní. A věřím, že je tomu tak i u ostatních asistentů. Na první pohled sice tento tábor působí tak, že my, asistenti, tam jedeme abychom pomáhali svým přiděleným klientům. Ale opak je pravdou. To, že tam smíme být, že smíme vidět tu neustálou touhu bojovat, sílu a odvahu žít, to vše je pro nás velkým obohacujícím darem. Nikde jinde jsem nezažila tak hlasitý a srdečný zpěv chval. Nikde jinde jsem nezažila tolik upřímné radosti a nadšení. Nikde jinde jsem neviděla tolik odhodlanosti a síly.

Každý rok vyrážím s obavou, co mi tento týden přinese. A vracím se s nadšením, spoustou zážitků, vzpomínek na různé momenty a chvíle a s mnoha podněty k zamyšlení. Díky těmto táborům se cítím skvěle. Nemusím ani jezdit do Indie, abych si uvědomila, jak se mám dobře a v jakém luxusu si žiju.

Jeden zážitek za všechny:

Je poslední večer tábora a všichni sedíme okolo plápolajícího ohně. Máme za sebou namáhavý týden zakončený náročnou olympiádou skládající se z mnoha rozličných soutěží. Přichází čas vyhlášení skupinových výsledků. Přesto je však ještě vyžádána chvilka klidu. Máme zde letos i vítěze mezi jednotlivci! Chvíle napětí a zatajeného dechu se mění v úžas, jásot, nadšení a velký potlesk. Cenu získává…Nikol! Ano, ta, která je upoutána na vozíčku a přesto dokázala splnit všechny disciplíny olympiády a ještě získat největší počet bodů! Nikol si přijíždí pro svůj pohár a v očích přihlížejících se objevují první slzy dojetí. Přispívá k tomu celková atmosféra teplého letního večera, společenství lidí s různým postižením, radostný pláč vítězky a její neustále se opakující šeptání: „Já jsem tak šťastná. Já jsem tak šťastná!“

….už je to pár dní, a přesto mi běhá mráz po zádech, když se snažím popsat neopakovatelný zážitek jednoho trochu neobyčejného tábora…. Díky za to, Pane!