Rodinná záležitost

Ten velký starý dům s kamennou věží a točitým schodištěm skrývá mnohá tajemství. Dnes jsem v domě zvaném Ceresiers (dům pro holky/slečny/mladé paní, které chtějí v Taizé strávit týden nebo víkend v tichu) otevřela dveře „Creativity room“. Světlo pronikající škvírou v okenicích dopadalo na starý masivní stůl s mnoha šuplíky zdobenými vyřezáváním. Ze zvědavosti jsem nahlédla do jednoho šuplíku – a nalezla jsem tam několik vzkazů. Jeden z nich začínal slovy: „Jestliže je Bůh Otec, pak my všichni jsme sestry a bratři,…“

Jsme jedna rodina. Dobře, často se o tom mluví, co to ale znamená? Jak se mám snažit tvořit rodinu s celou církví, když mnohdy ani mé vztahy s nejbližšími nejsou zrovna růžové? Jak mám milovat všechny své sestry a bratry, když neumím projevovat lásku ani vlastním rodičům a sourozencům? Nebo snad to, že jsme všichni sestry a bratři znamená, že si máme začít lézt na nervy?

„Milý Bože, téma vztahů (resp. rodinných vztahů) mě poslední dobou významně zaměstnává. Moc bych si přála, abychom do našich mezilidských vztahů dokázali přizvat Tebe, s Tvou láskou, pokojem, odpuštěním, Věřím. Vykročila jsem na cestu, postupuji pomalu drobnými krůčky (snad vpřed). Začala jsem modlitbou. Pokračuji snahou přijímat lidi. Takové, jací jsou. Učím se. Dělám chyby. A občas to vzdávám a pochybuji. Pak zase začnu modlitbou. Věřím, že je to ta správná cesta. Nejspíš nikdy nedojdu do cíle. Ale chci se dostat co nejdál. Díky, Bože, že jsi na té cestě se mnou, vedeš mě a podpíráš. A přestože Tě často neposlouchám, stále znovu mi ukazuješ směr.“