Zpomalený film

Krok za krokem, pomalu a s klidem, odcházím z obchodu. S nepatrným úsměvem na rtech a se zamyšleným pohledem procházím stínem stromů celou vesnicí. V hlavě mi zní jedna z mnoha krásných Taizé-melodií (možná zní nejen v hlavě).

Právě jsem totiž byla nakupovat. Ale ne v přeplněném supermarketu, ve stresu a shonu, v chaosu a s frontou nervózních, nadávajících konzumentů. Nakupovala jsem v obchůdku u bratrů v Taizé (nějaké ty drobnosti pro blízké a na památku, můj odjezd se blíží). Také tady byla fronta. Ale jiná. Klidná. Nikdo nikam nespěchal. Proč taky? Z reproduktorů se line příjemná hudba, která jen dotváří atmosféru klidu a pohody slunečného odpoledne. Za pokladnou sedí starší paní (pravděpodobně jedna ze sester) a vyzařuje pokoj. Vážně! Pomalu bere do ruky jednu věc po druhé, načítá kódy, odkládá, bere další,… Jako ve zpomaleném filmu zasouvá platební kartu, případně rozvážným pohybem ukládá bankovku a vrátí drobné, lehce se pousměje. Její opravdu silný klid snad přechází i na lidi okolo – nikdo nespěchá, žádný z lidí ve frontě nepoklepává nervózně nohou. Přichází řada na mě. Platím. Nejspíš ze zvyku se snažím rychle uklidit peníze a posbírat své věci a tak uvolnit místo dalšímu. Proč? Zastaví mě ten klidný hlas francouzské dámy u pokladny: „V klidu, nespěchejte.“ Tak nespěchám. A krok za krokem, pomalu, s klidem prostupujícím celým mým tělem, odcházím z obchodu..