Taizé je plné emocí. Ve skupině dobrovolnic, co tu zůstávají pár týdnů až měsíců, jsou emoce a jejich projevy na denním pořádku. Překvapené výkřiky, nadšené vypísknutí, zdrcené povzdechy, rozjařený smích…a taky pláč. Tady totiž můžeš brečet. Je to normální. Lidi okolo tě přijímají i s tvým pláčem. Přijímají, obejmou, podají kapesník.
Proč tu lidé pláčou? Troufám si říct, že důvody jsou různé, smutné i veselé, ale převažuje dojetí, hluboká radost a něco nepopsatelného, něco jako údiv nad přijetím, nad neuchopitelnou láskou. Během jednoho dne jsem se setkala se třemi příběhy plačících, podělím se s Vámi o dva z nich.
Příběh první – Marta
Marta dnes odjíždí. V čase oběda naložím boxy s jídlem pro mé svěřenkyně a chystám se vyrazit. V tu chvíli prochází kolem. Marta - dívka s dlouhými blond vlasy, nenápadná a tichá, s milým úsměvem. Doslova se vrhne na dívku zcela kontrastní, energickou černošku s veselýma očima. Objetí. Silné, všeříkající, beze slov. Slzy jedné dívky dopadají na rameno té druhé. Několik okamžiků tak tvoří téměř nehybné sousoší, potom odchází, setřou slzy a lehce se pousmějí.
Příběh druhý – holčička v kostele
Prostředkem obřího kostela v Taizé se line prostor pro bratry, ohraničený zelenými keříky. Úplně vzadu sedává bratr Alois, velký šéf. A k němu při každé modlitbě přicházejí děti. Není tu příliš mnoho místa, tak akorát pro pět až šest dětí. Přichází malá holčička se světlými vlásky, oči jí září a viditelně se těší, že se posadí k bratrům. Jde, ale najednou se její paže dotkne cizí ruka – jemně a zároveň jasně dívku zastaví a vysvětluje jí, že už tam nemůže. Dětí dnes sedí ve vyhrazeném prostoru dost, ať přijde příště. Nevěřícný pohled, zděšení. A pláč. Slzy tečou po její tváři, stále ještě stojí na místě a rozhlíží se, neví… Muž, jehož ruka ji zastavila, se posouvá a nabízí kousek svého místa, hned vedle prvních keříků. Slečna sedící před nimi se otáčí a nabízí dítěti kapesník. Pláč té holčičky velmi pomalu utichá.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.