Tvůj anděl

Procházíš dlouhou temnou chodbou. Holé zdi a jen drobné černé a bílé čtverečky na podlaze. Jdeš, kráčíš kupředu a myslíš na svůj cíl. Je Ti dobře, cítíš se fajn a rázným krokem pokračuješ tou rovnou nekonečnou chodbou.

Co se to děje? Někdo zhasl? Nevidíš už ani to mžourající osvětlení zářivek. Všude okolo Tebe se míhá pouze černá a bílá barva. Proč někdo vypnul zvuk? Jak mohl někdo vypnout zvuk ve Tvém životě? A jak se mu povedlo vypnout i obraz? Vnímáš už jen bílou a černou barvu, která se čím dál tím rychleji točí okolo Tvé hlavy. Snažíš se chytit té studené a cizí stěny. Pomalu se plížíš přidržujíc se chladné zdi. „Proč?“ Prolétne Ti hlavou. Další myšlenky už věnuješ tomu, co slyšíš. Ozývá se jen zprvu slabé: „buch buch“……“buch buch“….zesiluje to. „Tak mi tluče srdce?“ Čím dál tím silnější pravidelný tlukot náhle končí. Utichá spolu s ozvěnou duté rány dopadu. Ticho.

„Když mě někdo uvidí ležet na zemi temné chodby, pomyslí si, kdoví co jsem za existenci a nechá mě být.“ První myšlenka, která Ti probíhá hlavou. Možná je trochu nesmyslná, ale dodává Ti energii. Snažíš se pohybovat. Moc to nejde, opíráš se o oprýskanou zeď a posouváš se ke konci chodby, kde vidíš světlo. „Pomoc!“ Křičíš? Možná. Možná si to jen myslíš, ale ve skutečnosti nevydáváš žádný zvuk.

V televizní realitě romantických filmů přichází střih, za rohem se objevuje štíhlý, vysoký a modrooký blonďák sportovní postavy s oslnivým úsměvem. Shýbá se k zemi, zvedá Tě do náruče a ladným krokem odnáší Tvé bezvládné tělo do bezpečí. Nedivíš se, kde se tady vzal, nezarazí Tě ani, že je tak akorát o pár let starší než Ty a právě nešťastně opuštěný a už vůbec Tě nepřekvapí, že má u sebe zrovna kytici rudých květů…. Jsi přece ve filmu, kde je vše krásné a pohádkové. Se spokojeným úsměvem se přivineš k jeho svalnatému tělu a je ti příjemně.

Pomalu Ti dochází, že život asi není pohádka. V nemocniční chodbě nenarazíš na prince na bílém koni (kůň přeci do nemocnice nesmí!). Proto Tě snad ani nemůže překvapit, že o pomoc musíš požádat právě procházející paní, která sotva jde opírajíc se o hůl. Když z Tvého zoufalství, zeleného obličeje a pohledu na Tvou postavu schoulenou na zemi šedivé chodby pochopí, že od ní něco potřebuješ, pomalu se obrátí a vrací se zpět pro některou ze sestřiček. Mezitím přichází na scénu Tvůj statečný zachránce. Není ani blonďatý, ani vysoký, ani svalnatý. Je to pán, který za rohem prodává noviny. Nižší postava, prošedivělé vlasy…ale to hlavní z chrabrých rytířů mu zůstává. Má modré oči (a dobré srdce)! Nezvedá Tě do náruče. Podává Ti ale židli, přináší pití a sladký koláč. Potřebuješ totiž někde nabrat ztracenou energii. Malá holčička stojící poblíž sleduje celou situaci velkýma vykulenýma očima. Běžně nevídá  krásné princezny (nebo třeba jen obyčejné omdlívající holky) a statečné rytíře (případně prodavače z novinového stánku) v tak klasické pohádkové scéně.

Děkuji

Děkuji za všechny dobré lidi na celém světě

Děkuji za ty, kdo dokážou pomoci, když je třeba

Děkuji za ty, kteří si ve svém životě vybrali cestu služby ostatním

Děkuji Ti za toho hodného pána, který mi ukázal, že dobří lidé na světě stále žijí!

Už se nebojím. Vím totiž, že Ty jsi Bože s námi v každé situaci a když jsme v nouzi, posíláš nám na pomoc své anděly. Nauč mě prosím, abych dokázala i já pomoci lidem, kteří to potřebují.