Takhle jsem jednou jela ráno do školy autobusem, jako každý den. Za oknem se míhaly zasněžené pláně a na stromě podél silnice seděl černý pták. Autobus vjel do další vesnice a zastavil na zastávce. Dovnitř se hrnul hlouček lidí. Maminka s kočárkem nastoupila zadními dveřmi a ještě s další holčičkou si sedla přede mě. Tím se stali mou dnešní obětí. Ponořila jsem se do hloubání, nenápadně jsem po nich pokukovala a přemýšlela, co by mohly být zač. Paní, které dcerka seděla na klíně, si vcelku hlasitě stěžovala kamarádce na svoji životní situaci. Manžel téměř nevydělává, ona je na mateřské a žijí od výplaty k výplatě... Ale neříkala to smutně ani beznadějně, spíš věcně. Prostě si o tom potřebovala popovídat. Víc mě však zaujal vztah mezi dcerou a matkou. Malá holčička měla dva culíčky z blonďatých vlásků a vesele se usmívala. Potom se otočila a takovým dětským upřímným hláskem řekla: "Maminko,...." To oslovení bylo krásné. Ještě chvíli jsem jen seděla a přehrávala si tón hlasu dítěte.... V dnešní době, kdy děti odmalička říkají svým rodičům nanejvýše mámo, v nejhorších případech i matko a podobně, to bylo něco naprosto úžasného! Ale celá věta, kterou holčička řekla, měla jakési kouzlo, vyjadřovala spokojenost a lásku k mamince... Pokračovala: "Maminko, až přijedeme domů a vypiju si čajíček, budeme si hrát?" Nevím, možná vám to přijde jako nesmysl, naprosto normální věta, ale mě to přišlo krásný. Prostě v autobuse, dvě bytosti, které pravděpodobně nemají lehkou situaci, nemůžou si dovolit mít nejznačkovější oblečení, třeba nemají každý den k jídlu maso a na dovolenou nejezdí k moři, ale mají se rádi. A to z nich vyřazovalo do okolí celého autobusu. Jeli jsme dál a já se usmívala. Tahle podoba lásky při ranní cestě do školy mi zajistila příjemnou náladu na téměř celý den. Zamyšleně jsem se koukala z okna na vycházející slunce, které se ještě zpoloviny skrývalo za temněšedými mraky. Holčička se asi taky koukala z ušmudlaného okna na oblohu, protože povídala mamince: "Maminko, podívej, sluníčko svítí! Je krásně!" To bylo zakončením mé jedné každodenní, ale každý den jiné, cesty do školy. Opět mi to připomnělo, že člověk se může radovat z maličkostí okolo sebe, kterých by si měl naučit všímat. :-)
To je hezký
moc pekne:o) jen me napada, ze ja svoji mamince taky rikam matko, ale neni to proto, ze bych ji nemela rada, ci si ji nevazila. Naopak prijde mi to jako uctive osloveni (obvykle ji rikam Matko moje), ktere neni v zadnem pripade mysleno skarede. Ale asi vim, o cem mluvis. je rozdil, kdyz reknes matko a matko:o)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.