Ano, přesně tahle věta mi vykouzlila úsměv na tváři. Proč? Protože jsem jela domů ze školy tím správným autobusem, ve správný čas a se správnými lidmi. Ale vezmu to pěkně od začátku.
Je po škole, spěchám na autobus, myslím na spoustu věcí a nevnímám lidi okolo sebe (ano, pořád si říkám, jak se mám na lidi usmívat, zdravit, dívat se jim do očí, vnímat je, šířit radost, pokoj,…ale..). Autobusem procházím až dozadu na poslední volné místo. Tam se doslova sesypu na sedačku a dotčeně se koukám na člověka, co se tam tak roztahuje…taky se na mě dívá. I když trochu jinak, tak zvláštně, trochu zaraženě, možná smutně, zklamaně, otráveně…? Nechávám to být a začítám se do knížky. V autobuse je šero, tak mě zaujme světlo od fotoaparátu. Ten „roztahující se“ člověk si prohlíží fotky…docela zaujatě! Teprve teď si všímám, jak zvláštně (jinak než většina cestujících) vypadá …zelené kalhoty, zelená košile, neoholená tvář, klid. A usmívá se nad svými fotkami.
….trádadýdatralala…
„Haló? Ahoj!“ … „Ano, už sedím v autobuse, za chvilku jsem doma.“ … „Měl jsem se tam výborně. Jen tady mi přijde, jako kdyby každému někdo právě dneska umřel.“ … „Bylo to náročný, ale ty lidi tam…jsou skvělí! Veselí, vstřícní, usměvaví, přestože téměř nemají co jíst. Dost jsem si tam uvědomil.“ …
Díky Bože, že nám posíláš do našich cest lidi, kteří nám připomínají, jak moc od Tebe dostáváme a jak moc bychom měli být vděčni za všechny Tvé dary.
Krásné :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.