Jsem nesmírně ukecaný člověk. Děkuju za to, že můžu mluvit, zpívat a všelijak používat svůj zdravý hlas, ale často se mi stane, že…lidi okolo sebe „ukecávám k smrti“. Až pozdě si uvědomím, že člověk, se kterým jsem právě strávila určitý čas, se téměř nedostal ke slovu.
Naslouchat (nejen) lidem je pro mě důležitým uměním, kterému bych se moc ráda naučila. Základním předpokladem dobrého naslouchání je, že já mlčím. Protože pokud mluvím, tak nemůžu poslouchat, co říkáš Ty. A možná ani nic říkat nebudeš, protože Ty jsi na rozdíl ode mě vychovaný a neskáčeš lidem do řeči. To, že mlčím, ještě neznamená, že Ti naslouchám. Protože můžu mlčet a číst si, mlčet a koukat na televizi, mlčet a vzpomínat na zážitky z léta, prostě dělat spoustu mlčenlivých aktivit a přitom nevnímat, co říkáš. Přesto si myslím, že mlčení je dobrým prvním krokem ve snaze lidem naslouchat. Protože pokud po každé větě chci něco komentovat, reagovat svými poznatky a přebíjet vlastními zážitky, pak vyprávějící lehce může vzdát snahu mi cokoli sdělit.
A protože mi nejde mlčet a i přes od mala slýchané výhružky dál lidem skáču do řeči, dostávám od Něho občas dar nemluvit. Nebo aspoň tak to vnímám právě teď, kdy moje hlasivky vypověděly službu a dorozumívat se můžu pouze šeptem. Je to pro mě příležitost, kdy se můžu soustředit na slova lidí okolo sebe, poslouchat a snažit se naslouchat. A mí blízcí to taky ocení…najednou je doma takové ticho! :)
Jo, taky je mě někdy moc slyšet a některým lidem to dost vadí, ale jsem taky ráda za dar řeči....Co ti, co nikdy neřeknou ani slovo???
Ti jsou třeba skvělými posluchači.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.