Zavírám oči a nechávám se vést. Mým průvodcem, mýma očima, se stává kamarádka. Přítelkyně. Důvěřuji jí. Nechám se vést do rozmanitých zákoutí, známých i neznámých. Je zajímavé, že se zavřenýma očima objevuji spoustu nového. Vnímám věci, kterých bych si jinak vůbec nevšimla. Víš, že na konci chodeb naší univerzity je mnohem světleji? A že vzadu je větší ticho? A ten nádherný výhled... stojíš na balkonku, dýcháš svěží vzduch (už trochu voní jarem), ohmatáváš kovové zábradlí (to pořád ještě dost studí zimou) a nasloucháš. Dole někdo prošel. Asi spěchal... Vpravo někde pod námi jezdí auta. Vítr si lehce pohrává a neposlušným pramenem mých vlasů... Je to příjemné. Cítím se báječně. :-)
I takové zážitky můžeš získat na vysoké škole. Během patnácti minut procházení se po školní budově jsem měla možnost uvědomit si, jak moc věcí vnímáme právě očima. A jak moc tím ostatní smysly odsouváme do pozadí. Jsem vděčná, že to byla jen hra. Přesto však děkuji za tuto zkušenost.
Nechala jsem se vést. Zcela jsem Ti důvěřovala. Odevzdala jsem Ti veškerou zodpovědnost za mé kroky. A Ty jsi mě nezklamala. Tak nějak si teď můžu představovat důvěru k Bohu. Jednou jsem někde slyšela, že "víra je důvěra k někomu, koho mám rád". Chtěla bych se naučit Ti, Bože, důvěřovat tak, jak jsem důvěřovala těch několik minut své průvodkyni. Nebát se a plně se odevzdat do Tvých rukou. Pro začátek se můžu ponořit do tmy a naprostého klidu při modlitbě. Protože právě tak jednoduchým pohybem, jako je mrknutí oka, se můžeš odpoutat od celého světa, od všech zbytečností a malicherností, a naprosto se ponořit do rozhovoru s Bohem, do tiché a důvěrné modlitby.
Jsme dvě. Jsme velmi křehké a když se spojíme, zmizí celý svět....
(oční víčka ;)
Mé milé LeK:) Naprosto úžasnej článek! Děkuju za něj...
Mé milé KuK, děkuju, že sis ho přečetla a že se Ti líbi! ;-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.